letos klasicky s Veličky a Pomou
Na rozkopané Lysé
Klenbaři na střeše Beskyd ve dnech 17.-18.11.2011
V Beskydské jsme dali pár škopků a nějakú tu polívku do břucha. Strunka se hned z kraje samozřejmě nervnul, neměli párky! Ale po společném fotu a půlce se uklidnil a těšil se na párky na Lysé hoře. Po prvním kilometru bylo potřeba doplnit nemrznoucí směs v našich plaskulích. A tak se i stalo a my zase šlapali na náš beskydský Everest v plné polní. Jak se říká, přírodě neporučíš. Strunka musel jít zkontrolovat s toaletním papírem, jak rostou smrčky v lese. My jsem ale nelenili, bo pitný režim je třeba dodržovat a dali opět po kalíšku.
Sice byla naše výprava sestavena jen z těch nejlepších vrcholových sportovců a sportovkyň, ale nic se nemá přehánět a proto jsme chvílí spočli na rozcestí nad Butořankou. To už se naše grupa rozdělila na 2 žíznivé skupiny. Ta, co měla tu žízeň větší, šlapala držet pozice k Velíčkům (Vitold, Rejže, Háječek, Hanička a Pankáč) a druhá (Piko, Strunka, Mara, David, Gabka, Štyk, Bártič a Bobina) opět šlapala hore.
Cesta byla v posledních chvilkách velice náročná, ale všichni zúčastnění z druhé skupiny dosáhli vrcholu. Lidí jak na Václaváku, ale ten nádherný výhled až na daleké Tatry to vykompenzoval. Jak je ten svět malý. Potkali jsme tam taky skupinku dobrodruhů z Kelímkovic, vedených Péťou Mahrikem. Tak jsme dali stmelovací kalíšek a utíkali na vytoužený kvas a Lysou horu do Kameňáku . Opět velké zklamání! Fronty jak na banány, a když už jsme byli konečně na řadě, tak Strunka zase své vytoužené párečky nedostal! Tak jsme dali klobás, pivo, Lysou horu na stojáka a po chvilce jsme si už konečně sedli, uvolnil se stůl.
To nám hrálo do karet, bo cesta byla velmi náročná, tak si nožky trochu odpočinuly. Na oslavu volného stolu proběhla druhá runda na Gabku. Po chvilce nese Piko další táceček, ale velkých. Že měl narozeniny a malé prý došly. Kecá! Chtěl nás vyloženě ožrat! Tak jsem tam tak seděli, kecali, tácky se střídaly jak ponožky a jak už se začala zpívat naše hymna - pam pam padam pam…., tak se zavelelo k útěku. Ale u Šantánu Mara prohlásil, že by se teda ještě jedna vlezla, tak jsme šli. Už nám ale Strunky bylo líto, že nedostal svou denní dávku párečků, tak jsme mu tam jedny koupili! Strunka pojedl, my vypili, udělali ještě společné foto a odpočítávali kroky k Veličkům.
Druhá skupina v dolním táboře už z dlouhé chvíle neměla co dělat, tak se sázeli, kdo dojde k Veličkům jako první. Pchééé! Nevyhrál nikdo! Všem vypálil rybník outsider David. Nikdo na něho nevsadil, tak se potenciální výhra hned propila, jak jinak. Zanedlouho seděli u Veličků všeci. Ani už nevím, kdo došel poslední, ale myslím, že to byl Bártič (pozn. Podlysařů: ano Bártič, pod smrčky spící, hodinu po Davidovi se do cíle doplížící). Tak jsme Podlysařské grupě, která na nás celou tu dobu čekala, sdělili naše dojmy a zážitky z vrcholu.
Tož cesta byla dluhá a náročná, tak jsme dali bufet a též něco na žízeň.
galérka Lysařů a Podlysařů
Strunka měl oči zas jak male děcko na Vánoce, bo zas seděl u těch jeho milovaných párků! Tak jsem tam tak seděli, pili, hodovali a ti odvážnější už začali zpívat. No, začalo to snad našim bardem ostravskym Jarynem Nohavicu a končili jsme zas v Ostravě (kde jinde, že), ale teď už na Bazalech. Bo už se to nedalo posluchat, tak Bobinka byla vzývaná ke hře na klavír. No, chvilu jsme ji museli přemlouvat, ale pak se ledy prolomily a zahrála nám překrásnou píseň Stmíváni z filmu Twilight. Sklidila za to samozřejmě bouřlivý potlesk celé hospody.
Poté si David s Marou asi řekli, kura, to nemůže být přece tak těžké. Tak nelenili a šli to též zkusit. Mara pochopil hned, že to asi nepůjde, tak toho nechal, ale pro Davida musela přijít Hanička, aby konečně zaklapnul piáno i pant. Fakt to bylo hrozné! Tak nám to Bobinka zahrála ještě jednou, na spravení sluchu. Korunu všeckému nasadil přiopilý u vedlejšího stolu přísedící, bo netušil, že Bobinka po prvním zdařilém vystoupení nasadila v zákulisí koncertní róbu a prohlásil: „Ta v tom červeném to zahrála lépe!“ Pak se začal přemlouvat Rejže, ať nám zahraje na kytaru, ale říkal, že teď ještě ne a cosik takého. No, jak ten čas tak běžel a tácečky se točily, jak kolo štěstí na jarmarku, tak už začali být první odpadlící.
Těžko říct, kdo odpadl první, to už se asi nedozvíme?! Ale jeden skončil omotaný papírovou páskou ke stolu a druhý to šel radši zalomit do vedlejší místnosti. Asi šel na jisto. Hodin přibývalo, čárek na lístku, jak kdyby to někdo psal hráběma a my stále seděli. Ale změna nastala, protože se Rejže osmělil, že teda něco zahraje. Nejdříve mu první kytara moc neseděla (prý jen pět strun), ale jak mu Romanka přinesla jinou, tak už to jelo. Jak už se hráli “Slavíci z Madridu“ a šlo slyšet rumba koule, tak byl večírek v plném proudu. A jestli nešli spát, nebo nedošla Lysá hora, tak tam sedí doteď!
Veličská galérka
<< domů do Klenby >>