Horská trojkombinace - od pátku 27. února do neděle 1. března

      Už kdesi za Krnovem nám všem třem účastníkům zájezdu (Rejže - vedoucí zájezdu, Polda - odpadkový referent, Indurajn - zapisovatel), jak už dlouho nesvítilo slunce. Totiž právě cestou na Glucholazy se otevřela věčně zamračená obloha a azúro ve spojení se sluncem vytvořilo naprosto parádní atmosféru. I nálada se zvedla a my jen nestíhali, jak je to zimní slunce ostré. Bohužel však opětovným přejetím česko-polských hranic vše skončilo a nás čekal bleskový přestup v parádně zasněženém Jeseníku a nakonec výstup v pohádkové Ramzové...

Ramzová - Čerňava - Šerák - (opět) Čerňava - sedlo pod Šerákem - Keprník - Červenohorské sedlo - chata Švýcárna (20km)

      Hola hola, poprvé zdraví jesenická výprava! Máme za sebou první den. Lanovka na Šerák nám dala vzpomenout na klasické "Vzhůru na Klondike!" nejen svou autentičností, ale i dokonalou mlhou. Rejže nám pak dal vzpomenout, že žádný vedoucí není dokonalý a to ve chvíli, kdy nás poslal špatnou cestou zpátky pod lanovkou. Není divu, že jsme padali jako hrušky. Tohle fatální selhání jsme ještě dlouho probírali večer u plzničky na Švýcárně. Rejže pak těsně, ale přece, své výložky vedoucího zájezdu uchránil.
      Chata na Šeráku byla příjemným zastavením, setkání se Šerákem od Holby už tak jednoznačné rozhodně nebylo. Až se nám po hodině podařilo vrátit se téměř na původní start (kua, teď mne napadlo, že Rejže své selhání dosud nekompenzoval!), čakala nás drsná hřebenovka přes Keprník. O panorámatech jsme si mohli nechat leda tak zdát, všude kolem mlha, že by i Rákosníček pukal závistí. Ani ta nám však nemohla zabránit k pořízení vrcholového fota. Vždyť šlo o nejvýše námi dosažené místo. Pro dnešek. Více než na (ne)spolehlivost vedoucího zájezdu jsme spoléhali na tyčové značení, které bylo dostatečné.
      Vzhledem ke zdržení (můžeme tomu říkat třeba Prolog...:-)) jsme už vedoucímu zamítli odbočku na (prý) báječnou vyhlídku na Vozku a pokračovali dále. Cesta úpatím Červené hory byla více než náročná. Zatímco levé ucho a ruka namrzali větrem, pravá ruka se nedala použít k ničemu, poáč každé marné máchnutí do hlubokého sněhu pod sebou by mohlo znamenat docela závažný problém. Netrvalo však dlouho a vrzy jsme před sebou uviděli horní stanici vleků nad Červenohorským sedlem. v něm nás pak čekala zasloužená zastávka s občerstvením.
      Je jasné, že při startu nohy a vlastně tělo vůbec docela protestovaly. Čekalo nás (dle vedoucího zájezdu) závěrečný šest a půl kilometru. Nevzali jsme to však hřebenovkou přes Kamzík, ale kousek pod ním traverzou přes Skalní tabuli. Cesta byla upravená a navíc jako bonus kolem nás lítala na snowboardech omladina cestou od sjezdovky do údolí v Koutech. Tady už se člověk rád podívá, ale jen podívá.
      Vedoucí stále drtil modrou traverzu stále před námi, aby nemusel stále dokola vysvětlovat, proč je to po hodině na Švýcárnu stále sedm kilometrů. Není divu, že okna vysněné Švýcárny jsme poznávali až v zšeřené krajině. To už Zdena - náš zítřejší Věrek na Kurzovní a můj dobrý kamarád z Lyžáků v Roháčích - provětral své skialpy a už nás vyhlížel u zaslouženého pivka. Radostné privítání a v našem případě pak i úleva z vykonané tůry nebralo konce. Docela jsme pak Zdenovi ten finiš na Kurzovní před půlnocí skutečně nezáviděli:-)

2.

      Pár krátkých zpráv z druhého dne Tour de ski: Po sepsání pohledu na Švýcárně a vyklizení nocležiště tamtéž vyrážíme před desátou hodinou do nádherné - téměř pohádkové - krajiny směrem na Praděd. Už po pár stech kilometrech přicházím na to, že viníkem dnešní indispozice je opět vedoucí (Rejže), který před odjezdem neporučil Praděda. Nicméně cestu na nejvyšší moravský vrchol zvládáme brilantně za občasného pokukávání po okolních panorámatech.
      Praděd byl dobyt v pravé poledne a zatímco z Ovčárny stahují zřejmě nějaké raněné vrtulníkem, my kvitujeme, že Budvar byl ve zdejším bufetu elegantně nahrazen Plzničkou. Jak zaplesalo Poldovo srdce. Nicméně únava na nás padá a po dvou kouscích jedeme dále. Kam? Inu, odtud lze pouze dolů. Na Kurzovní chatě, která se stane naší konečnou, jsme během pár chvil. Přistání pro diváky jsem si samozřejmě nemohl odpustit. Jen potlesk chyběl.
      Zatímco vedoucí rozhoduje, že v dalších hodinách se začne potulovat po zdejších tréninkových běžeckých tratích, já oproti Poldovi odmítám respektovat tento příkaz a jdu se raději zničit na Václavák. Na běžkách? Samozřejmě nikoli, Zdena mi zapůjčil skialpinistickou výbavu a já tak mohl vyrazit. Přátelé, řeknu vám, že starší vleky už budete jen marně hledat. K tomu mne nijak neoslovily ani svahy a hluboce se zároveň musím omluvit Tatrawestu, když jsme láteřil na údržbu tratí. Tady mají tak akorát čas na to, aby stíhali opravovat stařičké pomy...
      Zničen jsem se vrátil po dvou hodinách intenzivního lyžování na základnu, zatímco pánové se potulují stále někde mezi Švýcarnou, Pradědem a Ovčárnou. Kde konkrétně? Na zápis si musíte počkat, až se Rejže vypotí. Přicházím na pokoj, dávám sprchu a chystám se trošku vzpamatovat v poloze ležecí. Sahám po ovladači a zapínám kouzelnou skříňku. Nebudete věřit: sotva zažne obrazovka vykřikuje dědek Homolka: "Vzhůru na Klondike!!!" Vtipnější antréé nemohlo přijít:-)
      Zatímco já jsem si na chvilku schrupnul, pánové se vrátili až za tmy, někdy před osmou. Prý byli celou dobu s nějakou sympatickou čtyřkou. Nevím, ale s nějakou trojkou přišli. V žíle...
      Večer už je víceméně hodně v klidu. Polda už pomalu spal i při jídle, zatímco Rejže vyhrožuje opakovanou jízdou na Praděd. Když píšu tyto řádky, odchází do dveří. Jak to vše dopadlo? Naštěstí dobře. Zhruba kilometr směrem a Praděd přichází Rákosníčkova mlha a Rejže je bez světla ztracen. Dostává přece jen rozum a po hodině je už zase mezi námi. To už sedíme na baru i se Zdenou a Poldou, kterého až překvapivě srovnala sprcha (aspoň to tak vypadá:-), kterou dal a tak všichni rozebíráme dnešní zážitky.

3.

      Prvním a totálním překvapením hned po ránu je Bartič. V klidu si snídáme dole v restauraci a z ničeho nic se otevírají dveře od recepce a v něm velmi známá postava. Že prý pro nás přijel, abychom nemuseli autobusem. Milé překvapení. ZAčínáme vykládat o včerejších zážitcích a čím více se přibližujeme večerním hodinám zjišťuji, že oba pánové jsou zcela mimo. Rejže jakš takš občas něco ví, ale Polda vyžaduje takřka kompletní rekonstrukci událostí od jejich společné návštěvy Barborky...
      Po snídani se balíme, platíme pobyt a chystáme se k odjezdu. Zatímco Bartič plánuje vyběhnout na Praděd, Rejže přináší z úschovny naše lyže a společně koukáme, že Polda neměl jen vysokou četnost pádů, ale také jeho spolehlivé, leč přeci jen letité, vázání nevydrželo množství pádů. Zatímco Zdena navrhuje běžky oservisovat, Polda neohroženě vytahuje otvírák na konzervy a utahuje nejvíce povolený šroub se slovy: "Však to vydrží!" Vydrželo. Ale jen ke sjezdovce pod Petrovými kameny. Polda se začal za námi viditelně ztrácet a po chvíli, kdy má v jedné ruce lyži a v druhé ruce její vázání je jasno: To je konec!
      Vzhledem k faktu, že včera jsem se ulyžoval dokonale a dneska moc sil nemám, navrhuji, že Poldovi půjčím své Fischery a mohou pokračovat dále, což přijímá. Škoda jen, že můj druhý návrh, aby ty své běžky okamžitě tady někde zapíchl nepřijal. A tak se i s nimi vydávám na Barborku a celou cestu uvažuji, jak se jich elegantně zbavit...
      Ani jsem nevypil Plzničku a ve dveřích se objevil známý horský rychlík Bartič. Venku se udělalo dobře, sluníčko vysvitlo, takže není důvodu k dalšímu zdržování a vycházíme směrem na Ovčárnu. Než jsme došli k Figurovi, kde jsme chtěli koupit sluneční brýle, neboť slunce v kombinaci se sněhem bylo obzvláště ostré, zalezlo. Vydali jsme se pěšky na Hvězdu a nestíhali, jak rychle mizí sníh ze stromů. Dole už bylo mokro, ale také o poznání větší zima.
      Dojet pro zbývající část výpravy do KArlova už nebyl žádný problém. Dokonce i načasování klaplo dokonale a sešli jsme se na jeho horním konci úplně přesně. Naložili jsme se a vydali dolů do údolí na pořádný oběd. Penzion u Kapličky byl naším vyvoleným, poáč pánové tady zažili nějaký Silvestr a tak povídání nechám na ně. Po obědě usedáme do vozidla a vyjíždíme směr Klenba. Bartičův neohrožený styl nedal usnout ani posádce na zadních sedadlech, za to jsme v Klenbě byli za osmdesát minut. U vodoplivu se loučíme, pánové jdou na česnečku a tím vlastně naše povedená Tour de ski končí.

Pánové, díky za společnost, bylo super! Indurajn:-)

--- galérka ---